Mladý svět, 6/2002 (6. 2.)

Jedenáct kilo pro Kleopatru

Zpěvačka Monika Absolonová má pěkně prořízlou pusu, takže se zdá být logické, že svoje hlasivky nevyužívá jen k mluvení. Přestože zpívání miluje, nepovažuje se za umělkyni. A ani si nemyslí, že by kvůli ní lidé „padali na zadek“.

Svoji práci zřejmě moc neprožíváte.
Vždycky jsem chtěla zpívat, moc mě to baví, a těší mě, pokud se mi něco povede, stejně tak mi vadí opak. Ale máte snad pocit, že zpívání je něco úžasného? Když lékař někomu zachrání život, je to důvod, proč si ho lidé mají vážit. Jenže zpívání až tak moc nepotřebují. Prostě mi nepřijde, že umím něco extra, navíc se pořád mám co učit. (A ještě jednou se omluvila, že na smluvenou schůzku přišla o čtvrthodinky později, protože se protáhla zkouška muzikálu)

Proto chodíte na soukromé hodiny zpěvu?
Jasně (zapálila si cigaretu), asi šestým rokem k panu profesoru Klezlovi. Předtím jsem tak do patnácti let zpívala v Kühnově dětském sboru, kde jsem získala solidní základy ve sboru. Což byl krásný odrazový můstek pro sólový zpěv, takže jsem začala docházet k profesorce Lídě Nopové. Třikrát týdně, tři roky. A k tomu mě ještě bavil tanec, od tří let jsem byla v baletní přípravce Národního divadla. Pak jsem ale hodně vyrostla a hlavně, tanec mě bral, dokud mi stačil talent. Jakmile za tím byla dřina, přestal mě bavit.

Čili zpívání není žádná věda, spíše takové lážo plážo?
To ne (důrazné odmítnutí doprovodila jasnou mimikou), ale tanec v první řadě představuje několikaletou dřinu a až pak se dá vystoupit před lidmi. Kdežto zpěv nemusíte skoro vůbec ovládat, a stejně můžete zpívat. Třeba v Doremi. Jaký z toho vznikne výsledek, je věc druhá - podle slov profesora Klezly je umění neměřitelné.

Za pár dnů bude premiéra muzikálu Kleopatra, kde se představíte v hlavní roli a tím se možná ve své kariéře posunete dál. Dá se to srovnat se začátky, kdy jste po vydání prvního CD byla v rámci Gramy nominována jako Objev roku?
Tehdy jsem byla miminko – to víte, v sedmnácti letech (pousmála se). Pro rozjezd mi sice nominace pomohla, ale začala jsem moc brzy. Říkám si, že až budu mít děti, zlámala bych jim nohy, kdyby se chtěli profesionálně věnovat sportu jako manžel nebo po mně zpívání.

Zřejmě máte za sebou spoustu negativních zkušeností…
V žádném povolání není nic zadarmo, tomu rozumím. Ale ve zpěvu hrají své i jiné zájmy. Když přijdete jako nováček do showbyznysu, čeříte místa těch, co už tam jsou. Jasně že nechtějí mezi sebe pustit nikoho dalšího. Přitom člověk má dost starostí sám se sebou.

Přibližně před půl rokem jste si k pětadvacátým narozeninám dala dárek v podobě čtvrtého alba Jsem nevěrná. Jak se prodává? Nečeká vás zlatá deska?
Nevím, kolik se toho prodalo. Mým snem ani není prodávat statisíce, jsem ráda i za pár tisíc, kdy vím, že si moje písničky pouští někdo, komu se líbí. A jestli to bude na zlatou desku? Asi ne. No a co? Svět se nezboří a já se nezblázním (výraz jejího obličeje tomu nasvědčoval).

Na vašem prvním CD se významně podílel Michal David. Dokonce mu prý váš otec zaplatil, aby vám umožnil vstup do pěveckého byznysu…
Ježíš to by bylo strašně fajn, kdyby měl táta tolik peněz (upřímně se rozesmála). Představuji si, jak za každý můj úspěch, každičký krok dopředu pěkně cáluje – za nové cédéčko, rozhovor v časopise, za cokoli. Kdyby to tak bylo, věřte, že za ty peníze bych si pěkně užívala jinde, v klidu a bez práce. Někdy vážně žasnu, na co se mě lidi ptají. Ale už jsem se o sobě dozvěděla tolik věcí, že kdyby byla všechno pravda, tak se svou povahou raději nevylezu ven.

Kdysi jsem někde řekla, že si nedovedu představit, jak začínám jako obyčejná holka z ulice, kolika postelemi bych musela prolézt, kdybych na to měla žaludek. Navíc dneska se neprosadí ten lepší, vyhrávají ostřejší lokty. Jenže pořád vysvětlovat, že se mnou Michal David nestojí na jevišti a zpívám svými hlasivkami, je únavné.

A jaké máte vztahy s otcem?
Hodně mě podporuje, což by zřejmě udělal každý táta. Třeba i v tom, že mi pořídil byt, na nahrávání jednoho cédéčka mi půjčil peníze (podotkla, že mu je firma později vrátila)... Ale já za to také musím něco „odevzdat“. Sice jsem ve svých dvaceti měla byt, ale nedělala jsem v něm mejdany. Přece nebudu ničit kvartýr, který mi někdo dal, snad mám nějakou odpovědnost. Zpívání je můj rozmar, naši vůbec netoužili po zpěvačce. Jako koníček, abych se neflákala po ulici, to jo. Jenže když to přerostlo v něco víc a viděli, jak mě zpěv baví, byli spíš nešťastní. Ale jako správní rodiče mi nebránili a dodnes v nich mám velké zastání.

Ještě se vrátím k Michalu Davidovi. V souvislosti s připravovaným muzikálem Kleopatra, k němuž napsal hudbu, se představa „tlačenky“ doslova nabízí.
Jestli mi něco někdy pomohlo, tak že ho znám od svých osmi let. Pořád jsem ho otravovala, že chci zpívat. Jednou místo hlídání jeho dětí se mnou nahrál zkušební demosnímky a nabídl je hudebnímu vydavatelství. Na svět přišlo moje první CD, záhy se mnou vydal i druhé. Jenže potom mi řekl, že jestli se chci dál prosadit, tak raději bez něj – lidi prý nikdy nepochopí, že něco umím. Tak jsem šla do Draculy, kde jsem se z třetí alternace jedné z postav Nymfy propracovala k hlavní roli Lorreine, a přitom připravovala svou třetí desku s Romanem Šteflem (dopila kafe a postavila hrnek na stůl).

Že Michal chystá Kleopatru, jsem věděla. A když potřeboval nazpívat demosnímky, obrátil se na mě. Povídám mu, to je dobrý, taky bych v tom chtěl hrát. A on odvětil: musíš zhubnout a jít na konkurs. Tečka. Jelikož jsem o to stála, shodila jsem jedenáct kilo a šla na ten konkurs.

A jaká podle vás byla Kleopatra ženská?
Přečetla jsem si čtyři knihy, viděla dva filmy a v celku mě všichni dost naštvali, protože pokaždé ji popisovali jinak. Jednou ji líčili jako zlou babu, jinde pěli ódy na její krásu a přejícnost, a pak se dočtete, že to vlastně byla děvka (pokrčila rameny). Podle mě hájila svoje i zájmy státu, dbala na tradice a určitě patřila k nesmírně vzdělaným lidem. Jasně že využívala chlapy, ale nejdřív se do nich zamilovala. Zaujalo mě, že za mnoha jejími rozhodnutími prý stál jakýsi mnich, takový anděl strážný nebo rádce, chcete-li. Ale jestli je to pravda...

Nevnímáte to jako plus, když zkoušíte s Bárou Basikovou nebo Ilonou Czákovou, s nimiž se budete v titulní roli střídat?
Určitě mi to něco dá, ale všeobecně platí, že člověk nemusí být známý, a přesto umí. Tím proboha nechci narážet na holky, vůbec ne. Jen říkám, že míra popularity pro mě není měřítko. Naštěstí se to tady neřeší, nehrajeme si na to, kdo je známější. Důležité je mít se od těch druhých co naučit. A pozorovat při práci člověka, který vážně umí, je malý zázrak. Líbí se mi třeba i Radka Fišarová (říkala s uznáním), ta je další Kleopatrou.

Kdysi jste pravila, že už byste chtěla lidem něco říci, a nejenom vyrobit desku, jako když slepice snese zlaté vajíčko. Teď s novým muzikálem máte šanci.
Snad jo. A vůči Báře a Iloně mám jednu obrovskou výhodu. Ony to mají těžké, protože prostě musí být dobré, u nich to ani jinak nejde. Kdežto já můžu, to je daleko příjemnější.

Nemáte pocit, že vám něco chybí, když jste dosud neuspořádala koncertní turné?
Moje generace už se neotloukává na koncertech, ale v muzikálech. Udělat si koncert, fajn, ale co když přijde pár lidí? Vyprodat sály si může dovolit Helenka Vondráčková, Karel Gott a pár dalších. Peníze se přece mohou dát do smysluplnějších projektů, než abych si uspokojila ego.

Prodejnost desek vás nezajímá, koncerty neberete – co je vaším měřítkem?
Názor pana profesora Klezly. A jestli bavím lidi. Když někde zpívám a oni reagují, chtějí si se mnou povídat. Brala bych jezdit po klubech se svým pořadem, kde by se písničky střídaly s mluveným slovem. Ukecaná jsem dost, to by mi určitě šlo.

Bez čeho se v práci neobejdete? Jste na něčem závislá?
(mrkla na krabičku cigaret) Nerada to říkám, mám pocit, že není dobré propagovat cigarety, ostatně moje rodina s tím nesouhlasí. Ale kouření mi prostě chutná.

Co na to hlasivky?
Hlasivky mlčí. Aby se mi dobře zpívalo, potřebuji být v pohodě. Kdybych se nervovala, že si nesmím zapálit…

Zkoušela jste někdy drogy?
Patřím ke generaci, kdy to tady zahučelo, takže lehké jo. S „marjánou“ je sice legrace, ale ne taková, abych ji užívala pořád. Matně si vybavuji, že jsem se chtěla smát. Ale proč bych měla brát drogy, když se umím pobavit sama? Vidíte, že se pořád chechtám, a to mám v sobě kafe (svoje tvrzení doprovází úsměvem). Ačkoli je fakt, že právě káva mi dodá hodně energie.

Zvážní a dodává: Odsuzuju lidi, kteří jedou v tvrdejch. Prostě nechápu, když si někdo v osmnácti letech dobrovolně vezme kokain. Viděla jsem, jak ho šňupou, připadalo mi úchylné – nosem do sebe cpát něco jako prášek na praní. Já mám navíc nový nos, přece si ho nezničím (smích).

Tak jste toho nechala?
Co to je za otázku? Jestli jsem za svůj život vykouřila pět cigaret marjánky, je to hodně. V drogách jsem nikdy nejela. Tedy pokud cigarety neberete jako drogu.

A co třeba panáček? Jako uklidňovač stresové situace?
Když už, radši si dám svařené víno, skleničku piva nebo stopičku slivovice (během rozhovoru ale vypila jen kávu a džus). Jenže tvrdý alkohol mi vůbec nepomáhá, zpívala bych falešně. Michal David mi jednou ve studiu při nahrávání říkal – dej si panáka, to tě uklidní. A pak jsme museli hodinu čekat, než to ze mě vyprchá.

Jste vdaná, váš manžel Václav hraje hokej v Havířově, vy pobýváte v Praze...
To je pravda (podívala se na hodinky a poprosila Ilonu Czákovou,která odcházela z kavárny, aby jí omluvila – na další zkoušku Kleopatry přijde kvůli rozhovoru později).

… a přitom se tradovalo, že vám Michal David sháněl přítele. Takže drb?
Taky to je pravda, ale tenkrát mi bylo patnáct šestnáct let. Michal věděl, že nikoho nemám, a pořád mi dohazoval nějaké mužské - prý dokud nepoznám, co je to být zamilovaná, nedám do zpívání potřebné city. Ale měl zvláštní vkus a já z těch jeho „námluv“ byla docela vystresovaná. Jenže předtím, když se mnou jako garde jezdil na vystoupení, volil opačnou taktiku: večer mě zamkl na pokoji, odnesl klíč a odemkl až ráno. Takže nejdřív mě před kluky chránil a pak mi je nutil. Uklidnilo se to, když jsem se po nich začala poohlížet sama (v kavárně naopak po Monice pokukovali jiní…).

Co byste byla ochotna udělat pro svou profesi?
Cokoliv. Ostříhám se, zhubnu, ztloustnu, klidně se naučím čínsky, skočím bungee jumping. Nenávidím hady, a přesto jsem s nimi točila. Nešla bych jedině za svoje přesvědčení – přes podrazy nebo postel (rezolutní stanovisko dokládá gesty).

Fotit se v Evině rouše se vám zřejmě také nechce, soudě podle toho, že jste odmítla nabídku Playboye…
Co je komu do toho, jak vypadám nahá. Nejsem modelka ani playmate.

Stydíte se?
Jsem stydlivá, ale především mě podobné návrhy uráží. Přece když se budu chtít nechat zvěčnit nahá, musím se k tomu odhodlat sama. Klidně se vyfotím u traktoru, na stromě, kdekoliv. Bez šatů ovšem ne. Po chvilce zamyšlení dodala: Kdo ví, až budu mít finanční problémy nebo chtít dítě, tak v zájmu „zachování své krásy“, než ztloustnu, tohle zvolím…

Souvisí vaše stydlivost s tím, že se nerada ukazujete i v plavkách?
Zřejmě ano. Zkrátka mi to vadí. A nejen proto, že když si sednu, vidím, jak mi vylézají špeky nebo si pořád musím holit nohy.

Tím ale nepřímo svádíte k myšlence – co asi ta mladá, pohledná žena schovává?
Kila. U mě je to trochu extrém, teď třeba vážím sedmapadesát, ale před několika měsíci jsem měla o jedenáct kilo víc. Diety nejsou moje hobby, já hubnu stresem. Nebo se musím „zakousnout“ - přestat „žrát“, jelikož moc dobře vím, z čeho ztloustnu. Prostě když se nehlídám, dám si tři obědy, tři večeře a mezitím pět dortů. A věřte, že mi to dělá moc dobře.
 

MARCELA ŠKARDOVÁ