Právo, příloha Dům a bydlení 17/2002 (24. 4.)

Zpěvačka, hokejista a pes

      Zastihnout doma zpěvačku Moniku Absolonovou i jejího muže hokejistu Václava Eiselta je dost nemožné. On hraje za Havířov a v Plzni, kam odešel ze Sparty, studuje práva. A když Monika neúčinkuje v pražském muzikálu Kleopatra, jezdí nyní i na společná koncertní vystoupení s Michalem Davidem a Petrou Janů třeba i na Slovensko.

Před jednou takovou cestou za posluchači nám o své práci a radostech stačila vyprávět v nedávno zrekonstruovaném bytě ve starším paneláčku na pražském sídlišti.

Přátelský průběh návštěvy kontroloval s vahou svých téměř čtyřiceti kilogramů dobrácký pes Kvido. Na návštěvy je zvyklý. Určitě i on má zásluhu na tom, že byla radost posedět. Teprve při vyprávění hostitelky jsme si uvědomili, v jak zásadně předělaném bytě se nacházíme. Výsledkem je útulný a pro mladou dvojici prostorný byt s atmosférou připomínající spíše bydlení v rodinném domku. Možná za to může i fakt, že z oken je příjemný výhled do zeleně a na sousední vilky. V paneláku nezvyklé, ale právě tady možné - okna nezakrývají záclony.

Ve svém

»U rodičů mi bylo dobře, ale je pravda, že postupně jsem chtěla být stále více samostatná. Nehledě na to, že jsem doma musela hodně pomáhat, protože maminka miluje pořádek. Měli jsme rozdělené funkce a já jich měla docela dost. Jenže jsem třeba nebyla zvyklá nakupovat. Takže, když jsem se ve dvaceti odstěhovala sem, tak jsem na nákupu utratila dva tisíce a domů jsem k jídlu nic moc nedonesla. Sušenky a různé dobroty. To ano, ale abych tu měla mléko a máslo, to se nekonalo.

Musela jsem se naučit i vařit. Sice jsem odmaturovala na hotelové škole, pravda - obor cestovní ruch, kde jsme toho moc nekuchtili, a tak na opravdové vaření došlo až po přestěhování sem. Byl to nezvyk. Když mě máma pustila k vaření, bylo pak nutné umýt celou kuchyň. Taky mě po přestěhování zaskočilo, jak jsem byla špatná z toho, když se z mého bývalého pokoje v domě rodičů stal bráchův. Najednou bylo všechno jiné a já tady byla sama. Připadala jsme si jak vyděděná. I když jsem to sama chtěla a je mi jasné, že jiní by třeba za tu možnost dali nevím co.«

První dny to na nové Moničině adrese prý vypadalo jako v holobytu. »Až pak jsme to tu s Vaškem začali postupně zařizovat. To byl ještě Kladeňák.«

Začali s kuchyní a spali na molitanech. Vzpomínky staré pomalu pět let. Dnes byt vypadá opravdu jako nový a také úplně jiný je. »První věc, kterou jsem přinesla do bytu, byl starý gramofon od táty. Nafukovací matrace se neosvědčily. Kvído je protrhl a my se vzbudili na podlaze. Pak jsme si koupili stůl a židle, od tatínka jsme dostali tuhle sedačku a každý jsme si koupili jednu skříň - kdybychom se rozešli, tak aby měl každý jednu. Pak Vašek vyhrál se Spartou titul, a tak koupil ložnici.« Nerozešli se, ale vzali se a žijí tam dodnes šťastně. Dokupují už jen drobnosti a kytky.

Jako v novém

»Vlastně jsme to tady nechali celé předělat. Původně to bylo tři plus jedna, teď je to dva plus jedna. Současný obývák byly dvě místnosti a koupelnou se dříve procházelo do kuchyně, která byla podstatně menší než nyní. Původní bytové jádro je zrušené a předělané s novými stěnami.« Člověk zvyklý na panelák nemůže přehlédnout místní zlepšovák: Nad kuchyňskou linkou proti oknu je pod stropem doděláno úzké a podlouhlé okno přivádějící denní světlo do koupelny uprostřed bytu. Jednoduché, efektní i funkční.

Ostatně vše v bytě už na první pohled vypadá tak přirozeně a na pravém místě, že návštěvu skutečně nenapadne, jak jiné jsou sousední byty. Hodně dělají nová okna i dveře. Klasickou schématičnost panelových bytů nabourala i dřevěná podlaha v předsíni a obývacím pokoji. Bohužel je tou smutnější zkušeností mladých manželů a majitelů jinak prý rychle (během tří týdnů) a dobře zrenovovaného bytu.

»Jsou to parkety, udělané jako plovoucí podlaha. Když nám to instalovali, tak byli moc milí a my měli radost. Byli to dva švagři a firma se jim rozpadla. Naše podlaha bohužel také a my se nemáme na koho dovolat, protože už neexistují. Někde jsou příliš velké mezery a dokonce jsme se až nedávno dozvěděli, že lišty, které jsou po obvodě, se nedávají na podlahu, ale na strop... Už nemáme sílu to předělávat.«

Na usměvavé hostitelce je ale vidět, že je ve svém a čerstvě zařízeném domově ráda. Jak už to tak bývá, sousedy si ovšem nevybíráme. »Hezky jsme si to tu opravili, ale někteří sousedi jsou tak zvláštní, že by člověka dokázali otrávit. Ani nevím proč, ale jeden soused mi dokáže, když vidí, že přicházím s taškami, před nosem zamknout vchodové dveře a nebo na pozdrav odpovědět slovy: My se přece nezdravíme... Zaplať pánbůh, že tady takoví nejsou všichni.«

Září jako sluníčko

»Minulý rok jsme malovali, tak máme žlutý i strop. Ovšem lištu u stropu v ložnici jsem malovala sama! Nejenže jsem si všechno umazala, už když jsem si tu barvu přinášela, ale pak jsem pocákala i celou ložnici a až po natření lišty po celém obvodu pokoje jsem viděla, kde všude a jak hodně jsem přetáhla. Pojala jsem to tedy nakonec jako umělecký záměr a 'vystínovala' jsem to celé. Když se vrátil Vašek, nevěřil svým očím. Už to nikdo nikdy neopraví.« Celý byt je zalitý sluncem.

Háčky na všechny obrázky prý pro změnu přidělával kamarád, herec Ruda Kubík. Alespoň se mu pro Moniku budou psát příště ještě lépe písňové texty. Hlavní členkou realizačního týmu je prý zejména maminka - designérka a odbornice na kuchyň.

»Vašek zase montoval nábytek a já, to musím říci, jsem na kuchyňské lince vyměnila všechny původní kovové úchyty za dřevěné. Sama!« směje se Monika, což u ní není až tak vzácná chvíle.

Těší se na bufet

Od té doby, co je Monika z prvního patra úspěšná Kleopatra, pochvaluje si, jak se jí daří zúročit muzikálové i pěvecké zkušenosti. A navíc je zase s kamarádkami, jako třeba s Lindou Finkovou, a v dobré partě. Opět poznává další profíky z branže. Prostě se zabydluje i v divadle Broadway a s dalšími protagonisty se těší, že herecké zázemí bude vylepšeno i o bufet. Takže ani její druhá adresa nebude mít chybu a bude zázemím, kde si popovídá s kamarády.

Když Vašek nehraje ligu, mají na sebe více času. Z hokejisty se stává Moničin osobní řidič a doprovází ji na koncerty, po kterých je prý opravdu ráda, že si odpočine.

»Teď mám zase spoustu práce, která mě těší a nic jiného neřeším. Dokud to půjde, chci se jí věnovat. Už vím, že v naší profesi je všechno většinou ve vlnách. Až se začnou ozývat biologické hodiny, budu mít miminko. Uvidí se, jestli se budu mít kam vrátit. Vůbec teď neřeším, jesti budu zpívat do pětapadesáti. Rozhodně bych popularitě za každou cenu nechtěla obětovat rodinu. Když všechno bude fungovat v pohodě a bude přicházet práce, tak fajn. Ale nebudu ji podřizovat úplně všechno a usilovat za každou cenu o titulní stranu v časopisech. Už na sobě pracuji několik let a pomohlo mi dost lidí, s úžasem ale pozoruji, kdo všechno se ke mně hlásí teď, když se mi daří. Ještě nedávno jsem ani netušila, že by mou dráhu nějak sledovali,« konstatuje Monika a dobrá nálada z ní přímo září. Nejen, že má široký úsměv, ale směje se i očima. Veselý je i interiér jejího bytu.

Legendy k vyobrazení:

A jak že to u Eiseltů tedy vypadá?

Vybouráním příčky vznikl ze dvou malých pokojů jeden velký a světlý obývák, kde se musí cítit příjemně každá návštěva. Žlutá na stěnách i stropě násobí vzdušnost celého prostoru... Kompletně nová kuchyň včetně obložení stropů s halogenovými světly, dodává bytu domáckou až venkovskou pohodu a přitom nepopírá, že v bytě žijí mladí lidé... Nová okna zásadním způsobem přispěla k modernímu vzhledu celého bytu... Funkčnost se snoubí s estetickou stránkou věci, a tak jsou nástěnné hodiny stejně tak zdobným prvkem, jako jiné doplňky a maličkosti... Úložný prostor je hlavně v předsíni i v kuchyni, a tak v obývacím pokoji vyniknou elegantní linie nepřeplácaného interiéru... Už v předsíni je patrné, že nevstupujete do konvenčního bytu v panelovém domě vybaveném linoleem a umakartem... V ložnici modrá barva příjemně kontrastuje s bílými plochami a prozrazuje spíš rukopis zpěvačky, než hokejisty, který svoji výzbroj odkládá i na lodžii, díky níž je i v této místnosti hodně světla.

Zdeněk Smíšek