Instinkt č.40 - 30.09.2004

Jako Bridget Jonesová

Má na kontě pět alb, o kterých se ví méně než o jejích muzikálových aktivitách, nominaci na Thálii za Kleopatru, jejím boji s chutí k jídlu či o rodinném přátelství s Michalem Davidem.

Poslouchal jsem vaši novou desku a doufám, že mě v jedné písni jen klamal sluch. Zpíváte tam opravdu...

... Mona Absolóna? Ano, opravdu. Je to dokonce singl toho alba. Tu písničku pro mě napsala Alice Springs.

To jste tak sebestředně samožerná?

Ještě musím dodat, že i text napsala Alice. Já jí vždycky záviděla, že jako snad jediná ženská z naší pop music si to, co zpívá, umí i napsat. Požádala jsem ji tedy jednou, jestli by nenapsala i něco pro mě. Zanedlouho se opravdu ozvala, že má dvě písničky. Jednu si šetřím a druhá je Mona Absolóna. Když mi ji zahrála, zděsila jsem se toho textu jako vy. Ne, mně to nejde přes pusu, styděla bych se to zpívat, říkala jsem jí. Začala mi to vymlouvat: no a co, že je to trochu drzost? Kdekdo zpívá svoje jméno, můžeš se na všechny vykašlat. Po čase, i když se to zdálo moc i mým rodičům a taky třeba Michalu Davidovi, se mi ten nápad naopak začal líbit. Proč vlastně ne? Nezpívám tam ostatně, že jsem nějak skvělá, zpívám "země neznámá, tvoje záchrana... chce být objevena". Kdo si o mně myslí, že jsem divná, bude si to myslet stejně dál, tak co.

Sláva v pop music samožernosti nahrává. Pociťujete za ty roky na scéně tendenci spíš k ní, nebo ke skromnosti a pokoře?

K samožernosti určitě ne. Zároveň jsem ale už po těch letech, v jejichž počátcích jsem každému ustupovala s pocitem, že jsem až čtvrtá, získala sebevědomí. Myslím, že jsem poměrně sebekritická, nad výtkami přemýšlím, pokud to není apriorní odsudek, že jsem kráva blbá. Ale v poslední době nepřejdu mávnutím ruky už ani tohle. Cítím větší zodpovědnost jak vůči sobě, tak vůči lidem. Dříve mi chodily tři dopisy za měsíc, když jich ale teď přijde dvě stě, najednou vidím, kolik lidí mě sleduje, a říkám si, že už asi není jedno, jestli udělám průšvih, jako jsem si to do určité míry myslela dřív.

Neubere to na spontánnosti?

Neřekla bych, protože nakonec se stejně chovám tak, jak jedině dovedu. Ale dostává to člověka do situací, zvlášť soukromého rázu, které vyžadují silné nervy. Dřív jsem dozpívala, podepsala se dvaceti nebo taky jen pěti lidem a šla jsem domů a nikdo neřešil, s kým tam jdu a co mám na sobě. To už je teď jinak. Někdy to zvládám s přehledem, ale jsou reakce, které mě pořád ještě zaskočí.

Stížnosti na negativní stránku popularity, jak banální...!

Já si nestěžuju. Naopak, znovu a znovu žasnu nad zájmem neznámých lidí, u kterých bych čekala úplně jiné starosti. Nedávno mi neznámá paní strčila hlavu do auta, když jsem stála na křižovatce, a ptala se, kdy už vyjde moje deska. Chápete? To člověka vážně potěší. Jenže pak přijde jedna situace z dvaceti, která vás srazí. Nedávno jsem se málem rozbrečela v Delvitě.

Momentální výpadek profesionality, řeknu cynicky, to se poddá, okoráte. Co vám provedli?

Nechci okorat, chci se jen naučit takové chvíle s nadhledem zvládat. Tady se to nepovedlo. Tři kluci ve věku mého bráchy, tedy šestnáct, sedmnáct, stáli snad třicet centimetrů ode mě a nejdřív se mezi sebou nahlas o mně bavili jako o zvířátku ze zoologické zahrady a pak si mě jeden začal z té blízkosti fotit. A víte, co mě zamrzelo nejvíc? Že to nebyli žádní troubové, žádní primitivové. Evidentně středoškoláci, hezky oblečení... a já poprvé v životě nevěděla, jak reagovat. Mohl bys mě přestat fotit, řekla jsem akorát. A on odpověděl: Já si vás nefotím, já si vás točím. A mně se udělalo špatně od žaludku - a to nejsem nijak křehká či jemná květinka -, ale na tu jedinou adekvátní reakci, totiž poslat ho nahlas a naplno někam, jsem se nezmohla.

Ještě jedna písnička mě na vaší desce zaujala: o tom, jak chlastáte a tropíte pak v tom stavu hlouposti.

Nad tím se pozastavovali i vydavatelé. Že prý to nejsem já, říkali. Jak to víte, vždyť mě neznáte, namítala jsem. Ten text jsem si přece napsala já se svou kamarádkou Lindou Finkovou a já se sama znám moc dobře. Jsem normální holka.

Takže chlastáte?

Jako každý. Čas od času, jednou za měsíc, za dva, když se naskytne situace, zmastím se skoro do němoty. A vím, že pak dělám hlouposti, a ví to i moje máma, která mi to nesčetněkrát vymlouvala. Úplně přesně, jak to v té písničce zpívám.

Nebojíte se, že přijdete do řečí jako tehdy, když jste - alespoň v podání bulváru - kdesi prosila o sperma?

To je nesmysl, zlý, urážlivý, absurdní. Bulvár ho vykonstruoval z mého povídání s redaktorkou. Dvě ženský, znáte to, povídaly jsme si bez zábran v době, kdy jsem po rozvodu ne a ne najít toho pravýho chlapa. Nebylo mi z toho dobře, už jsem pomalu lámala hůl a - slyšíte, jak mluvím. Takže jsem s určitým dalekým výhledem, který jsem si nalinýrovala, té paní řekla, že mám dva kamarády homosexuály, takže v nejhorším je požádám a nechám se uměle oplodnit. Budou z toho hezké a chytré děti, protože takoví oni oba jsou, budu bydlet sama, pode mnou maminka, a o to dítě se budeme společně starat. V novinách z toho vylezlo, že jsem prosila o sperma. No tak jo...

Deska, kolem které se točí náš hovor, je už pátá v pořadí. To asi hodně lidí překvapí. Nevstoupila jste do povědomí jako klasická albová, nýbrž jako muzikálová zpěvačka. Trápí vás to?

Ona je to trochu virtuální realita, na co narážíte, protože kolem muzikálů se rozjíždí intenzivnější PR než kolem desek, muzikály zajímají bulvár, kdežto alba nikoli. Ale máte pravdu. A netrápí mě to. Naopak, dostala jsem se někam, o čem jsem ani nesnila: ze třetích alternací rolí, byť hlavních, jsem se propracovala k prvním. V Kleopatře jsme sice stály s Ilonou Csákovou a Bárou Basikovou jako tři rovnocenné představitelky, ale mohlo to dopadnout i jinak. Naštěstí obě jsou výborné zpěvačky, vědí to o sobě a nepotřebují si to dokazovat tím, že budou dusit nějakou Absolonovou. Já dostala šanci, která mi mohla pomoci, nebo taky ne. Pomohla, ale stejně tak doufám, že i já pomohla Kleopatře.

Vy jste nikdy nechtěla být taková ta pravá zpěvačka, která bere muzikály jen jako vedlejší aktivitu?

Začínala jsem v době, kterou poznamenal útlum koncertování. V roce 1993 neměla popová zpěvačka bez kapely, čistě jen interpretka - o klubových formacích nemluvím - moc šancí. Takže jsem nejprve začala brát to, čemu říkáme kšefty, zpívání na half-playback na různých akcích. A pak se přidaly muzikály, díky kterým jsem si trénovala hlasivky. Kde jinde se dalo zpívat pětadvacetkrát do měsíce, navíc s profesionálně špičkovým technickým a jiným zázemím? A co mi každá muzikálová role dala herecky, o tom ani nemluvím.

Ale ano, mluvte. Zúročila jste ty zkušenosti už v několika filmech. Dva z nich nesly jméno Kameňák. Je vám jasné, že takovými rolemi si uznávané herecké ostruhy nevysloužíte?

Ani nechci. U mě vždycky hrají roli lidé, kteří mě při práci obklopují. Proto se tak dobře cítím v muzikálu, protože tam vzniká parta lidí, kteří si nelezou na nervy a můžou spolu jít po představení i na kafe. Cítím, že mám v divadle Broadway zázemí. Já ostatně vždycky inklinovala k tábornictví a ještě donedávna jsem jezdila pod stan. Kdyby mě oslovil sebegeniálnější režisér, který by mi neseděl, nešla bych do toho. U Zdeňka Trošky je to naopak, mám ho ráda jako člověka. Pro mě je boží. Slušný, vzdělaný, příjemný, nestresuje druhé a vždycky z nich nějak vydoluje to, co potřebuje. A i v té partě, která kolem filmu na tři měsíce vznikne, mi je dobře, je to taková nová rodina, a i proto mě natáčení baví.

Baví vás i ten výsledek? Smějete se u Kameňáků?

Kameňáky jsem neviděla. Viděla jsem Slunce, seno, jahody, a ty mě bavily, dokonce moc. Já jsem na vesnici vyrůstala a vím, že přesně tak to tam chodí. Ten film považuju už za klasiku.

Nosíte prý v hlavě i vlastní nápad na film a z různých náznaků v tisku mi vyšlo, že byste se na něm chtěla podílet snad i režijně...

Ale prosím vás! I když z divadla jsem už leccos odpozorovala, na tohle bych si v životě netroufla. Nejspíš jsem o tom ale mluvila tak často a do takových detailů, že tenhle dojem vznikl. Nosím v hlavě obdobu Deníku Bridget Jonesové, protože taková jako ona jsme snad každá. Tedy já zaručeně: jednou jsem měla sedmdesát, pak padesát kilo, opravdu jsem se rozvedla a opravdu jsem pak dlouho nezavadila o pořádného chlapa. A taky mám třicítku pomalu na krku. Jenže i když se ten film už docela rozjednal, jsem teď v takovém časovém presu, že nevím, kdy bych ho dělala.

Myslíte si, že těch pár filmových roliček a pár kroků na jevišti, kterými jste docupitala, pravda, až na dosah k Thálii, ale v muzikálové kategorii, vás pasují na herečku?

Určitě ne. Taky si o sobě nemyslím, že ze mě bude bůhvíjaká herečka. A tenhle projekt je jen moje drzost, věc, ze které cítím, že by mě bavila a že bych v ní snad mohla být i dobrá. Nedělám si nárok na žádné dramatické role, taky u každých kamerových zkoušek jsem totálně pohořela, ale tohle jde přirozeně ze mě.

Před pěti lety jsme náš rozhovor končili vaším výrokem, že "zkratky vedou do pekla". Překvapuje mě vaše názorová důslednost, protože v podstatě totéž zpíváte v jednom textu své desky.

Tam je to ovšem míněno spíše ironicky: že i kdyby přede mnou byla rovná hladká cesta, já určitě půjdu vedle po výmolech a něco se mi přitom přihodí. Já to tak prostě mám, nic mi neprojde jednoduše.

Držíte se té zásady důsledně? Michal David, to nebyla vaše zkratka do branže? A byla-li, vedla do pekla?

Michal David díky tomu, že mě znal od dětství, mě do téhle branže v šestnácti letech přivedl a měla jsem v něm záruku, že mě nikdo nebude například tahat do postele, že na mě dá celkově pozor. Do pekla tahle zkratka nevedla, protože Michala mám doteď ráda. Ale pak přišly situace, kdy jsem neměla do čeho píchnout, jen jsem seděla doma, přejídala se, brečela a volala mámě, proč mě neprofackovala, když jsem rozhodla stát se zpěvačkou. Ale my jsme ti to rozmlouvali, odpovídala mi. K tomu mě ta moje zkratka přivedla.

Což mě volnou asociací nemůže nepřivést k SuperStar...

Taky zkratka, myslíte? Je určitě fajn, že přijdou nové tváře. Jenže oni všichni během chvíle získali neopodstatněnou popularitu, která je zatím prázdná, chybí jí náplň, výsledky. Nestačí jen dělat kolem sebe vlny, což některým docela jde. Vyvinuli sice jisté úsilí, ale praxe vypadá jinak. Žádný zpěvák nemá týden na to, aby se učil jedinou písničku, žádného nečešou, nelíčí a neoblékají zadarmo. Takhle to u nás nefunguje a oni to brzo poznají. Nepřála bych jim nic zlého, ale není vyloučeno, že to dopadne v duchu úsloví "lehce nabyl, lehce pozbyl".

Vidíte-li to takhle, pak jim asi nezávidíte. Protože jinak by to na závist bylo, ne?

Nezávidím, a třeba takové Anetě Langerové upřímně přeju, aby to dobře dopadlo. Sama si naopak mnohem víc vážím toho, co jsem si za těch dvanáct let vydřela. A spíš je mi líto těch stovek bezejmenných, kteří zpívají v muzikálech nebo s vlastními kapelami, dřou, nemají peníze a přitom jsou neméně dobří, ale žádná televize je takhle hladce nevytáhne na výsluní.
 

Roman Lipčík