Europark novinky - 7/2005

Monika Absolonová: Slušný člověk pomáhá potřebným

     V sedmnácti debutovala albem MONIKA, a to jí vyneslo titul „Objev roku 1994", cenu Grammy (předchůdce dnešních Andělů). Vloni vydala páté album s názvem Zůstávám dál. Vypracovala se v žádanou muzikálovou zpěvačku, začínala po boku Daniela Hůlky v Drákulovi, následoval Krysař, Rebelové, titulní role v Kleopatře, Mylady ve Třech mušketýrech. Známe ji mimo jiné také jako filmovou čarodějnici v Troškově Princezně ze rnlejna. Po celou dobu své pěvecké kariéry se Monika Absolonová věnuje charitě.

Jak jste prožila letošní dovolenou?
Na Rodosu s kamarádkou, bylo to príma, moře úžasné, příroda nádherná, kuchyně skvostná, ale na laxní přístup Řeků k povinnostem si asi nikdy nezvyknu. Z léta mám ještě další krásný zážitek, pracovní - z účinkování pod širým nebem v Nosticově paláci. Noc na Karlštejně po boku pánů Brzobohatého, Vydry, Štěpánka a dalších skvělých herců, to byla veliká radost a pro mě navíc ohromná zkušenost.

Před nedávném začal školní rok. Jaká jste vy bývala školačka?
Můj vztah ke škole měl výkyvy, abych tak řekla. Začínala jsem jako nedočkavé natěšené dítě a v první třídě jsem už v sedm ráno stávala s brašnou na zádech v předsíni. Školu jsem měla naproti a mámě dalo hodné práce udržet mě do třičtvrtě na osm doma. Byla jsem do jedenácti let jedináček a těšila se na spolužáky, taky jsem se hlásila do všech existujících kroužků. Nadšení, pravda, občas polevilo; takže na začátku týdne jsem měla v aktovce vzorný pořádek, ořezané tužtičky, sešity svázané ve složce a koncem týdne všecko v jednom chumlu. Vzpomínám ráda i na hotelovou školu, která nám studentům dala dobré základy, a mně občas i pěkně zabrat, protože jsem už měla plnou hlavu zpívání. Vzpomínky mi nezošklivil ani můj profesor angličtiny, který mě dva roky nespravedlivě dusil tak, že si to nesu do života jako velkou křivdu. No, studovala jsem ještě němčinu na jazykové škole a rodičům slibovala, že půjdu na práva, jenže to už přišel Drákula a všechno bylo jinak.

Zeptám se na jiného kantora, na profesora Klezlu, ke kterému jste chodila na hodiny zpěvu. Jakou poslední radu vám udělil?
Chodím k němu pořád, už deset let! A před každým důležitým vystoupením ho pronásleduju aspoň po telefonu, kdy mu přezpívávám těžký part a ujišťuju se, jestli to nemám zabalit. A poslední rada? Že se nesmím do role položit tak, abych sama sebe dojala, protože se mi pak sevře hrdlo a neuzpívám to.

Sledovala jste soutěž SuperStar?
První ročník jsem nestíhala a s některými finalisty se pak potkala až při různých pracovních nebo společenských povinnostech. A byla jsem dost rozčarovaná z toho, jaké primadony z nich udělalo pár měsíců slávy a dav fanynek. Letos už jsem se koukala a potěšilo mě, že ti, kterým jsem fandila, Vlastík Horváth, Klára Zaňková nebo Ali Amiri, neonemocněli touhle nafrněností a jsou to fajn lidi. Moc jim držím palce, protože vím z vlastní zkušenosti, jak je těžké se v téhle profesi prosadit. Zalichotilo mi, že si mě Ali vybral pro duet na svou desku. Měla jsem docela trému ze své chabé angličtiny, ale snad to dobře dopadlo.

Co vám říká sport?
Nevynikám v žádném, ale nezříkám se. Nejaktivnější jsem, když potřebuju shodit nějaké kilo. Docela nebezpečné je pro mě lyžování, ne snad kvůli případným zlomeninám, ale kvůli zničenému hlasu. Já totiž na lyžích hrozně vřískám, abych se nebála. Zpívám si, řvu... a když jedu z hor, už jenom sípám. Jinak je mi sympatické, že Europark myslí na zábavné sportovní vyžití těch, co sem přijdou nakupovat, že v zimě instaluje pro děcka kluziště a v létě pro změnu bazén s pískovou plážičkou. Dobrý!

Jak vy sama nakupujete? Chaoticky, co vám o klobouček zavadí, nebo plánovitě a se seznamem v ruce?
O vánocích velmi podle seznamu, který si po předešlém průzkumu u svých bližních vypracuji. Těší mě, když si můžu tátu vyfešákovat... už ale vím, že to nesmí být módní ošoupané džíny s knoflíčky. Ráda si prohlídnu dámské magazíny, abych se zorientovala v trendech, než se vydám do krámů na lov pořídit si něco na sebe. Dokážu pár dnů zběsile nakupovat, ale pak zas mám dlouhou pauzu a ani pomyšlení na nějaké hadříky. Jen když uvidím veselé pestré ponožky nebo podkolenky, neodolám. Nedávno mi uchystala krásný zážitek moje tříletá sestřenice. Přijela za mnou s bráškou do Prahy a přála si „bílé saty a bílé cevíce". Trpělivě absolvovala několik prodejen, a když jsme konečně šatičky našly, Kačenka se celá rozzářila, přitiskla si je na ramínku na sebe a samým štěstím se roztančila po prodejně. To byla čirá radost!

Co vás přivedlo k charitě? Osobní zážitek nebo konkrétní osoba?
Myslím si, že každý slušný člověk by měl podle svých možností pomáhat těm, kdo pomoc potřebují. Účinkovat na charitativních akcích bez nároku na honorář je minimum a pro mě odjakživa samozřejmost. Jen jsem se naučila vybírat si organizátory, hlavně po zkušenostech z doby povodní, kdy jsem zpívala na spoustě akcí a pak se dozvídala, který starosta nebo jiný lump se na nich obohatil. Takže dlouhodobě a bez debaty se angažuji v akcích Kapky naděje Venduly Svobodové a zrovna tak naprosto důvěryhodnou je pro mě nadace Duha, která má zázemí neobyčejně obětavých lidí. Nikdy nezapomenu na první vystoupení na parníku, kde tradičně pořádá Duha pro své klienty (mentálně postižené) moc hezké odpoledne s pohoštěním a programem. Málokdy člověk zažije tak bezprostřední publikum. Pořád je vidím, jak neúnavně tancují a tak doopravdy si užívají, že jsme si kousek toho štěstí odnášeli i my.

S Monikou Absolonovou se návštěvníci Europarku setkají u narozeninového dortu, 2. října 2005 odpoledne.