Královna se vrací, královně se daří

Čas letí jako bláznivý. Už to budou pomalu tři roky, co jsme na stránkách Haló novin v tehdejším čtvrtletníku zpovídali naši oblíbenou zpěvačku a herečku Moniku Absolonovou naposledy. Bude proto symbolické a vzhledem k Moničině vstřícnosti snad i spravedlivé, ktyž seriál titulních rozhovorů nového týdeníku otevřeme právě spolu. Přesto ale upozorníme i na stránky www.absolonova.cz, resp. www.absolonova.com.

+* Jaký je to pocit být čerstvě 30letou paní?
Tak já už jsem paní od 24 let, ale třicítka? Vzpomínám, jak jsem si v 15 letech o těch třicetiletých myslela, že už jsou úplně za zenitem, hrozně starý, prostě pomalu mrtví...

+* Něco jako Vrať se do hrobu?
Nechci, aby to někdo bral špatně, ale fakt mi prostě přišlo, že jsou už tzv. úplně mimo mísu, prostě za čarou a že až budu v tomhle věku, tak že už budu ukrutně stará taky. No a teď, když je to realita, tak mám pocit, že se cítím líp než ve dvaceti, líp než v 25, cítím se prostě nejlíp, jak jsem se kdy cítila. Ale toho červíčka, že ve 30 je člověk opravdu už dospělý, to mám. A mám proto hrůzu z toho, že okolí bude automaticky očekávat, že budu klidná, vyrovnaná a usazená, což ale já prostě asi nebudu. Jinak je to ale hrozně příjemný. Navíc pan Brzobohatý mi řekl, že ve 30 ženská začíná žít, tak se těším (smích).

+* Některé renomované časopisy pro ženy tvrdí, že až ve čtyřiceti, takže máš pořád ještě čas...
No a já když vidím svou mámu, tak bych řekla, že až od padesáti. Tímto to shrneme tak, že věk je relativní a všechno záleží na tom kterém člověku.

+* Někteří lidé kolem tebe si nebyli jisti, jestli ses s blížící se třicítkou poněkud nezbláznila, protože ty ses snad pětkrát během jednoho roku stěhovala. To je nějaká nová zvláštní forma masochismu?
Jen upřesním, že od loňského srpna do tohoto jsem se stěhovala »jen« čtyřikrát (milý úsměv), ale není to úchylka ani nic podobného - byly to důsledky pořád nových a nových životních etap. Opravdu jsem se do stěhování nijak nezamilovala, musím říct, že čtyřikrát už mi stačilo a pevně doufám, že už to nikdy v životě nezažiju.

Poprvý v životě jsem se nastěhovala k chlapovi, což byl můj bývalý přítel, no a když jsem se s ním rozešla, tak jsem se od něj pochopitelně odstěhovala, nastěhovala jsem se k rodičům, a to proto, že v mým bytě byli kamarádi, který jsem určitě nemohla a nechtěla poslat k šípku, jelikož oni s tím bydlením počítali. Jenže u rodičů jsem po měsíci zjistila, že i když je mám strašně ráda, tak být s nima v jedný domácnosti už nemůžu, tak jsem zkusila najít byt svých snů.

+* To ale mělo háček...?
Jo. Ověřila jsem si, že je sice úžasný bydlet v centru, ovšem zároveň natolik drahý, že na to prostě nemám a že když bych se zahypotékovala na tak šílený peníze, jako ten byt stál, tak bych sice bydlela v relativním luxusu, ale zároveň v absolutním stresu a práci, kterou mám strašně ráda, bych najednou už nemohla v pohodě dál dělat s tím, že mě baví, že to chci dělat, ale že musím - abych byla schopná uplatit ty nehorázný částky. Takže jsem si řekla, že není ostuda přiznat si, že něco člověk nezvládne, že by to bylo zbytečný.

+* Mezitím se ti uvolnil tvůj byt na sídlišti?
A tak jsem se vrátila do svýho bytu, kde jsem ale po čase zjistila, že i když je moc hezkej, tak pro dva lidi a velkýho psa je docela malej, tak jsem se přestěhovala do druhýho domu rodičů, který se mezitím postavil, a já si v něm zaplatila byt. To je asi tak všechno. Nevím teda, jestli někoho až tak dopodrobna zajímá moje bytová situace...?!

+* Mohu tě ubezpečit, že jako zajímavost, pro představu, že ne každá celebrita si může dovolit vše, co si zamane a nač pomyslí, to určitě přijmou i čtenáři nebulvárního deníku. Ale ano, přejdeme k oblíbenému tématu našich nesčetných rozhovorů, k práci. Vrací se Kleopatra! Ty jsi symbol egyptské královny v naší zemi...
To je hodně silný slovo!

+* Já si ho ponechám, ale dobře, tvou připomínku opět beru, zajímá mě ovšem, co budeš prožívat po těch svých nějakých 33 reprízách (protože se počítá jen se zhruba stovkou exkluzivních představení), když se za tvou životní rolí zavřou stavidla definitivně? Jak se s tím vyrovnáš?
No... Nesmím si to připouštět (úsměv). Ne, já mám pocit, že Kleopatra jako symbol, jako královna, mě asi bude v celém mém dalším životě doprovázet pořád. Před první verzí Kleopatry, před světovou premiérou v Praze v roce 2002, jsem si přečetla hrozně moc knížek na toto téma, vždycky, když ji dávaj v televizi, tak se na ni ráda zas a znova podívám a myslím si, že už jí díky tomu všemu jako osobu docela znám. Ne že je mi vyloženě blízká, ale dost ji chápu, zvykla jsem si na ni. Samozřejmě, že až skončí, tak to asi obulím, ale na to teď nechci myslet. Po první Praze a Bratislavě se těším na to, že v obnovené premiéře, poněkud inovované verzi, budu zase s každou reprízou schopni objevit nějaký nový rozměr té které scény. A doufám, že diváci, kteří se po letech přijdou znovu podívat, budou mile překvapeni, že se to posunulo někam jinam, dál. Za sebe můžu říct, že jsem se o to při zkouškách určitě snažila - a to nejen díky novým kostýmům, které na sobě mám, či trochu poupravené choreografii na pozměněném jevišti atp., ale hlavně proto, aby divák určitý posun v mém podání Kleopatry po těch čtyřech letech prostě zaznamenal.

Je mi ale jasný, že Kleopatra skončí, je to úplně normální, jsem s tím smířená a už se těším na to, že třeba za 15 let, až ji budou zase dávat, tak se na ni jako odsloužená Kleopatra půjdu podívat.

+* Třeba nejenom odsloužená...?
Tak já si myslím, že možná bych mohla hrát třeba bohyni Isis, ale Kleopatru už asi ne.

+* Co kdybychom se zastvili u Dne na zkoušku?
To bych hrozně ráda!

+* Už proto, že s tím projektem pomáháš duchovnímu otci Lumíru Olšovskému i po producentské rovině, jestli to můžeme prozradit?
A tak to byly takový jakože drobný samozřejmosti. Když tě kamarád o něco poprosí a ty máš tu možnost mu pomoct, tak to prostě uděláš. Nešlo mi přitom o to, abych se na tomhle kuse zviditelnila, ale vím, že Lumír je strašně talentovanej a tady dal dohromady moc pěknou hru, bezva nápad, tak proč do toho nejít? Věděla jsem, že do toho potřebuje ten tzv. známej ksicht, tak jsem do toho po tý hlavě skočila. A pomohla jsem i s kostýmy, s tím, abysme měli krásnej program, můj kamarád Zdeněček Fencl nás perfektně nalíčil, další kamarád Jára Urban stejně dobře nafotil, takže prostě máme k práci profesionální podmínky, jak kdybys byl v profesionální produkci, která je bohatá...

+* Třeba bude brzo bohatá, když hrajete převážně v Divadle Radka Brzobohatého...
Leda tak (smích), ale doteď rozhodně nebyla, kluci si na to půjčovali peníze, kde mohli, tak jsem prostě jen trochu pomohla, to je fakt normální - přišlo by mi nefér to neudělat. To je asi všechno.

Ale ještě musím říct, že žádný zvláštní zásluhy fakt nepociťuju, ty má opravdu ten Lumír, jsem mu za tuhle příležitost moc vděčná. Už proto, že na Dni na zkoušku můžu dělat s další partou bezvadných lidí, což je pro mě při kývnutí na každou novou nabídku jaksi priorita! Před několika lety mě v tomhle asi osvítil duch svatý a zjistila jsem, že prostě nemůžu dělat s lidma, který mi neseděj. To radši tu práci oželím, i kdyby mi tím měla utýct nějaká velká příležitost. O to spokojenější jsem, že tady je to nejenom hezky napsaná a zrežírovaná hra od mýho kamaráda, ale že když si jdu jednou za měsíc tu svou roli zahrát, tak si nejdu jen zahrát představení, který mě baví, ale vím, že zase zažiju i příjemný setkání s fajn lidma - s Laďkou Něrgešovou, s Radkem Valentou a Honzou Maxiánem. Asi to naše přátelství umocnil i fakt, že při spoustě našich dalších aktivit nebyla švanda to nastudovat - vlastně pro nás první finální generálka se vším všudy - s kostýmy, s rekvizitami atd. - byla premiéra (silný oddych na znamení úlevy i teď, devět měsíců poté).

+* Ten příběh je příběh o...
Třicetiletý rozvedený holce, která se bojí vztahů - to jsou náhody!

+* A o tom, jak se dva lidi pokouší dát dohromady, což už tobě se konečně zase povedlo, takže můžeš hrát Den na zkoušku daleko uvolněněji, ne? Vnímáš to teď jinak než na začátku?
Ne. Mně se ta situace »doma«, v soukromí, změnila už během zkoušení, takže jsem to vlastně měla propojený a spíš jsem si jen říkala, jak jsem do tý doby byla vůči vztahům velmi skeptická, že proč být pesimista, že se i stává, že to jednou - jak vidět - může vyjít!

+* Tréninkem na Den na zkoušku pro tebe byla vlastně jakási poločinoherní role Elišky Pomořanské v Noci na Karlštejně...
To je docela pravda. Já to mám tak, že každou další práci vždycky získám nějak díky té předchozí. Nikdy nemám jako nějakou práci samu o sobě, nechodí mi nabídky jen tak, vždycky až v návaznosti na něco. Tak po Kleopatře přišli Rebelové a první větší dávku činohry jsem vlastně byla nucená předvést tam. A třeba s rolí Bugyny (na rozdíl od odrostlejší Alžběty) jsem se nikdy docela neztotožnila, proto jsem ji po čase přestala hrát. Bylo to i vinou režiséra, který mi vnuknul, že jsem v tom jak stará teta, tak jsem se taky tak začala cítit. I když mi spousta kolegů říkala, že jsem se jim v tom líbila, tak můj pocit byl hrůzostrašnej. Tak jsem se nechtěla dál trápit a zůstala jen u Alžběty. Ale právě díky Bety (a možná i té Bugyně) jsem dostala od ředitele HDK pana Kulhánka nabídku na Noc na Karlštejně. A i když ten film znám a miluju ho, tak jsem nějak moc nepřemýšlela nad tím, že ta Eliška tam vlastně moc nezpívá a že ona holka trochu jako hodně mluví, a to jsem zjistila, až když jsem dostala do ruky scénář a hledala tam ty písničky (rozpačitý smích). A to mi tam vlastně Karel Svoboda ještě dopsal jednu modlitbu na začátek... Každopádně kromě překrásného hitu Lásko má já stůnu tam vlastně nic není. A když jsme měli první čtenou a viděla jsem ty úžasný herce jako pana Rimského, Štěpánka, Brzobohatého, Kostku, dostala jsem takový ty intenzivní nervový stresy jako u maturity a říkala jsem si: Tak a já jdu domů.

+* Což se nakonec naštěstí nestalo!
Ustála jsem to a zůstala a dnes z toho mám ohromnou radost - každý to představení je zážitek. Je svižný, milý, rychlý, příjemný a opravdu tam neopakovatelný lidičky dělaj neopakovatelný kousky - když vyjde na jeviště Vašek Vydra, tak já už přesně vím, co se stane a že se budem popadat za břicho...

+* Myslíš sáňky v létě?
Nejenom sáňky, ale z gruntu všechno. Navíc když jsme to hráli u Nosticů jako open air, tak to bylo pro mě fakt pocitově ojedinělý. Protože nejsem herečka na to, abych hrála v Shakespearovských slavnostech, tak tím spíš to pro mě byla zkušenost k nezaplacení. Ale samozřejmě se s Nocí těším i do zrekonstruovaného Karlína.

A abych teda dopověděla, co jsem nakousla... Při Noci jsem se seznámila s Lumírem Olšovským, pak jsme spolu ještě točili trojku Kameňák, stali se z nás kamarádi a za pár měsíců z toho byl Den na zkoušku (spokojený úsměv).

+* Pak přišli Tři mušketýři a tvá první záporňácká role Mylady, sprinty na jevišti i v zákulisí na 12centimetrových podpatcích - o dalších laskominách nemluvě, což by taky bylo na dlouhé povídání, ale náš prostor není nafukovací, tak třeba zas někdy příště. Pojďme zakončit tím, co tě čeká - Angelikou, markýzou andělů...
To je sen! To je podobně jako Eliška splnění dětských přání. Já tu filmovou znám úplně nazpaměť, všechno mě na ní baví. Když jsem byla malá, líbil se mi Nicolas, teď, když jsem stará, líbí se mi Geoffrey.

+* I když je to do určité míry i sociopsychologické drama o útisku, nerovných podmínkách atp.
To určitě, ale takhle o tom při zkoušení asi přemýšlet nebudu, já bych moc ráda, aby se lidi, až na Angeliku přijdou, v tom divadle hlavně bavili, aby tam právě na ty všudypřítomné každodenní starosti zvenku pokud možno zapomněli! V tom vidím smysl divadla...

Roman JANOUCH